Slavné návraty

Už už se mohlo zdát, že jsem blog opustila navždy, ale není to tak. Nepohrdla jsem Izraelem, ani svými čtenáři, dokonce se mi ani nic zlého nestalo (doufám, že nejste překvapeni). Zato jsem se dokázala tak zaměstnat, že jsem si nevyšetřila čas na napsání něčeho delšího a smysluplného. Popravdě to asi nezvládnu ani teď, takže odteď tu hledejte jen malé anekdoty, příhody, které člověka potkají na ulicích Tel Aviv, doma v kuchyni, na chodbě v univerzitě. Smysluplnost snad zůstane nedotčená. Dneska začnu příhodou o televizní zábavě.

Když se nám v prvním týdnu semestru představoval přednášející na Investice, zmínil 3 věci:

  • že nemá moc dobrý anglický přízvuk (to nešlo přeslechnout),
  • že rád běhá, i když ne moc dobře (čímž se zařadil mezi zcela průměrného obyvatele města),
  • a že rád sleduje reality shows v televizi. Letošní ročník Big Brother bude podle něj určitě zajímavý.

Poslední bod mě hodně překvapil – znáte nějakého českého vysokoškolského profesora, který by se přiznal k tak primitivní zábavě? Zmínila jsem se o tom kamarádovi a vzešla z toho poměrně dlouhá diskuze. Tady jsou hlavní výstupy:

  • Big Brother se tu vysílá už 6. rokem, je to velice úspěšná show a koukají na ní skoro všichni.
  • Big Brother je něco jako dokument sociálních rozdílů v Izraeli – účastníci ve vile pocházejí z města, z venkova, jsou to Židé, Arabové i Beduíni, ortodoxní i sekulární, chudí i bohatí, původem z Evropy, Ruska, Etiopie i USA. Takže už z tohoto pohledu je to prostě zajímavé sledovat.
  • Až příště půjdeme běhat, musíme se vrátit do půl deváté, aby stihl další díl.

Když nám v jednom z dalších týdnů začal přednášející vysvětlovat dynamiku akciových trhů na příkladu účesu jedné z účastnic letošního Big Brother, už jsem se nedivila.

Logo Big Brother (HaAh HaGadol)

Logo Big Brother (HaAh HaGadol)

Nějaký příznivce reality shows v Čechách?

Reklamy

Ne-zvyky

Proč je Izrael vhodný pro studium chaotických systémů? Je to už osm týdnů, co jsem přistála na půdě letiště Bena Guriona a poprvé zakopla o obrubník na ulici Allenby. Za dva měsíce si zvyknete na spoustu věcí. Přesto jsou věci, před kterými mi zůstává rozum bezradně stát až do teď. Předkládám pět největších hlavolamů – nezavařte si mozky.

1. Parkování. Pokud v Tel Aviv chcete jezdit autem, připravte si ocelové nervy. Obrubníky jsou natřené různými barvami. Na červeno-bílou, červeno-žlutou rovnou zapomeňte – tam se parkovat nesmí za žádných okolností. Na modro-bílé smí parkovat jen místní – většinou je tam ale stejně plno, takže to není relevantní. Nejlepší je parkovat na šedé, jenže tu v centru Tel Aviv najdete tak na jedné ulici z padesáti a určitě bude úplně nacpaná. Obyvatelé Tel Aviv jsou mistři v podélném parkování a vejdou se snad i na parkovací místa, která jsou o 10 cm kratší než jejich auto. V pátek večer přesto nenajdete místo třeba ani na placených parkovištích – a to i když na to existuje speciální aplikace do telefonu! Je běžné, že na cestě strávíte 10 minut a dalších 30 pak hledáte parkovací místo. Oproti Tel Aviv je centrum Prahy úplný parkovací ráj.

2. Hromadná doprava. Tel Aviv nemá ani metro ani tramavaje. Můžete použít buď vlak, který staví na 4 různých stanicích uvnitř města, nebo autobusy. Existuje tu jistě přes stovku různých linek, ve kterých se nikdo nevyzná. Jízdní řády na zastávkách informují o zastávkách na trase linek, ale většinou nepokryjí ani všechny linky, které na zastávce staví. Časové rozvrhy tam nejsou napsané až na výjimky nikdy. Přestupní jízdenka v papírové formě neexistuje, jednoduchá jízdenka nemá časové omezení. Snažíte se tedy vždy najít přímou trasu. Pokud ale máte Raf kartu (místní Opencard, ale s menší kontroverzí), můžete si koupit i přestupní jízdenku. Na složité síti zastávek navíc ještě parazitují šerůty, mini-vanové taxíky, které si účtují stejnou cenu za svezení jako autobusy. Ty navíc fungují i během šábesu, kdy se stávají jedinou fungující sítí hromadné dopravy. Mimochodem, řidiči autobusů jsou docela ostří a s těžkou nohou na plynu a brzdě si opravdu hlavu nedělají.

3. Postoj k náboženství. Žid je Židem podle původu a s postojem k víře to nemá co dělat. A se zvyky už vůbec ne. Kamarád, který tvrdí, že náboženství je největší šílenost na světě, dodržuje zvyky velkých biblických svátků, protože je to prostě tradice, a to je důležité. Naopak jiný kamarád, jehož rodina je poměrně zbožná, neumí vyjmenovat ani všechny velké židovské proroky. Charedim jsou úplně mimo jakékoliv měřítko pochopitelnosti. Postoje ke křesťanům a muslimům je absolutně nepředvídatelné. Jednou jsem si od spolužáka chtěla nechat vysvětlit, jaká přesně jsou pravidla pro košer domácnost. Odpověděl: „Vůbec se na to neptej, je to totálně nesmyslné.“ Ale stejně by si k masu sýr nebo smetanu nikdy nedal.

4. Jeruzalém. Pokud je nějaký problém neřešitelný, podepíše se status quo, který situaci zakonzervuje tak, aby byla pokud možno spravedlivá (nebo aspoň co nejméně škodlivá), a na jeho dodržování pak dohlíží různě ozbrojené skupiny veřejných činitelů. V Jeruzalémě tak ve Starém městě na různých nepředvídatelných místech najdete policejní zátarasy se znuděnou hlídkou, na turistickém vstupu na Chrámovou horu vám pod nápisem „Pozor! Tóra přísně zakazuje vstup na Chrámovou horu!“ zkontrolují pas, že nejste Žid, a o 30 metrů a 20 vojáků dále vám zkontrolují přiměřenost oblečení. V chrámu Božího hrobu u vchodu začnete uvažovat, jestli tam zrovna náhodou není víc policistů než turistů. Ale nějak to všechno funguje. Nebo aspoň nevybuchuje.

5. Mír. Postoj Židů k válce je obecně dost negativní. Každý puberťák sice chce být na vojně parašutistou (protože na ty holky letí nejvíc), ale bojovat se svými sousedy Izrael opravdu nechce. Kohokoliv se na současnou situaci zeptám, dostanu téměř tu stejnou odpověď. Židé jsou velice mírumilovný národ a nade vše si ctí života, život je svatý (a to, že to právě řekl ten nejsekulárnější člověk, kterého znám, na tom vůbec nic nemění). Dokud ale okolní státy nebudou stabilní, mír uzavřít nejde. A jak můžou být stabilní, když je pro ně smrt svatou věcí? Židé se tedy vidí tak trochu jako ostrůvek evropského humanismu uprostřed blízkovýchodního chaosu. Pořád si na celou tu věc nedokážu udělat žádný názor.

Jedno je jisté – v Izraeli se dá žít. Cítíte se tu úplně v bezpečí, i když kolem vás zrovna jde pět vojáků, kterým se na zádech houpou dlouhé zbraně. Mimochodem, všichni jsou téměř zaručeně mladší než vy, pokud už jste tedy překročili dvacítku. Přesto tu jsou věci, které si nedokážete vysvětlit. Od toho, kde se v Tel Aviv bere tolik aut, až po to, jak je možné, že Izrael vůbec ještě existuje. Ale stejně jste rádi, že tu jste.

Purim

Sedmnáctý březen je pro pártychtivé obyvatele Tel Aviv tak trochu magické datum. Přichází totiž Purim, židovský halloween, svátek, který se točí okolo záchrany židovského národa přispěním chytré paní Ester, dcery Mordokaje. Popisovat celý příběh nedává smysl, protože už ho líp vylíčila kniha Ester, nalistujte si prosím příslušnou část Starého zákona (třeba tady). Jako správný obyvatel Tel Aviv se oprostím od náboženských záležitostí (nevěřili byste mi, kolik lidí už mi tu řeklo, že židovské zvyky a pravidla jsou neslučitelná se zdravým rozumem) a soustředím se jen na materiálnější skutečnosti.

Mishloach Manot

Také se mu říká Purimový košík. Aby si každý mohl Purim pořádně užít a oslavit, káže pravidlo, aby každý, kdo může, věnoval takový košík svým bližním. Košík má obsahovat alespoň 2 porce nějakého jídla, které člověk může rovnou sníst (takže zapomeňte na mouku a čerstvá vejce). Úplně nejskromnější a nejtradičnější obsahuje Hamantaschen (viz níže) a nějakou limonádu nebo cider. Vyhrát si ale můžete do aleluja. Ve většině škol je zvyk, že každé dítě přinese jeden košík, sebrané košíky se pak losem přerozdělí. Hororový scénář nastane, když dítě ve škole dostane košík s pomerančem a jablíčkem, zatímco ostatní spolužáci si užívají křupky a čokoládu. Jak vypadal ten, který jsem dostala já, si prohlédněte v galerii.

Hamantaschen

Zní vám to německy? Bod pro vás, pečení trojhránků „Hamanových uší“ opravdu pochází z Německého středověku. Sladké trojhránky nakoupíte v supermarketu se spoustou různých náplní, tradiční je maková a datlová. Pokud jste fakt dobří, upečete si je sami. Tak jsem to zkusila. Přestože jsme za ně s kamarádem bojovali do posledního dechu, nedopadly úplně ideálně, pobavte se v galerii. Jestli mě chcete překonat, můžete zkusit stejný recept jako já, najdete ho tady.

Karneval

To nejlepší na konec. Purim se má pořádně oslavit, takže si sežeňte nějako pořádnou masku a vydejte se do ulic. Já jsem šla na decentní soukromý večírek, kde se sešlo několik římských diktátorů a legionářů (mít koště na hlavě je prostě k nezaplacení), miss Finska, autentická vikingská žena, novinová panna (ano, opravdu měla úžasné šaty celé z novin, neuvěřitelné), a jedna ztracená panda. Já jsem zužitkovala své extravagantně červené prostěradlo a udělala jsem ze sebe ohnivou paní. Ten večer byly všechny bary a kluby úplně plné, všude hrála hlasitá hudba. Druhý den ráno byl na ulicích neuvěřitelný binec. V poledne už stihli uklidit. Vůbec bych se nedivila, kdyby počet obyvatel Tel Aviv stižených kocovinou překročil počet obyvatel Tel Aviv celkově. Na druhou stranu je pro mě téměř neuvěřitelné, že se takové bouřlivé oslavy obešly bez významných výtržností. Jiný kraj, jiný mrav. Máme se co učit.

Ultraortodoxní

Všimla jsem si, že i do českých médií probublaly zprávy o napětí mezi ultraortodoxními židy a sekulárnější částí obyvatelstva. Tak proč se na to trochu nepodívat? Protože se jedná poměrně citlivé téma, pro jistotu všechny laskavé čtenáře chci upozornit, že se nesnažím ani jednu ze stran soudit. Tohle je čistě subjektivní svědectví člověka, který je v Izraeli 6. týden a ještě v té nejklidnější části. A možná se dopustím i drobnějších faktických chyb, buďte na to připraveni.

V době, kdy Izrael vznikl, svou identitu z valné části postavil na myšlence státu, kde bude každý žid svobodně žít podle svého přesvědčení. Tahle skutečnost je pevně zakotvená v zakládající listině a je nedílnou součástí izraelské státnosti jako takové. Víra je prostě vážná věc. Ultraortodoxní židé (nebo charedim, když chceme být tak nějak víc, hm … košer) v počátcích Izraele představovali velice malou skupinku obyvatelstva. Hrstka tak trochu podivínských lidiček, kteří žijí velice tradičním životem. Takovým není moc problém přiznat nějaká zvláštní práva a výjimky, třeba je vyjmout z povinné vojenské služby a přiznat jim menší stipendium, aby se nerušeně mohli věnovat studiím náboženských textů. Koneckonců při tak malém počtu to přece ani není velký výdaj.

O 65 let později se ale skupina charedim velice rozrostla. Vzhledem k tradičnímu způsobu života mají velice vysokou porodnost, kterou ještě podporují rodičovské dávky, díky kterým se ještě jakž takž drží nad hladinou chudoby. Dnes tedy různé skupiny charedim (je jich spoustu a některé se ani navzájem moc nesnášejí) tvoří skoro 10% izraelské populace. To už je slušná síla. A slušná položka výdajů ve státním rozpočtu. V takové situaci je samozřejmě velice obtížné sekulárním občanům vysvětlit, jak je to možné, že ani nemusí nerukovat do armády. A vůbec, co je to vlastně za lidi?

Charedim ústy sekulárních Izraelců:

  • Žijí v uzavřených komunitách, jediná autorita je pro ně místní rabín. Když jdou k volbám, zeptají se rabína, koho mají volit. Vlastní názor se nepočítá.
  • Nejlepší způsob, jak se vyhnout vojenské službě je se zapsat do studia Tóry, oženit se a co nejrychleji mít 6 dětí. Taky za ně tak dostanete nejvíc peněz na dávkách.
  • Charedim mají oddělené školy pro chlapce a dívky (oddělují třeba ale i dopravní prostředky, byť to podle slov ústavního soudu může být pouze „dobrovolná segregace“). Chlapci se soustřeďují na biblická studia a nějaký základ počítání, historie a tak. Dívky se učí podstatně širší záběr oborů, aby se mohly „starat o domácnost“ – to je hlavní role žen.
  • V praxi se pak muž v rodině věnuje studiu textů a vede k jejich studiu i své děti, komunikuje s rabínem a zaopatřuje rodinu po duchovní stránce. Žena pracuje, aby se rodina uživila, pečuje o dům a o děti po té materiálnější stránce atd. Ženy jsou tedy v evropském smyslu slova vzdělanější (a práceschopnější) než muži. Zajímavé.

Tak kdepak se asi bere to napětí? V Tel Aviv jsem si zatím žádného nevšimla, zdejší komunita je velice malá a nikdo si jí moc nevšímá, protože má každý svých starostí dost. V Jeruzalémě jsou celé charedim čtvrti, tam je situace palčivější. Město Beit Šemeš, které se objevilo v českých médiích, je charedim asi z poloviny.  To už je slušná síla. Ale vládní koalice poprvé po velice dlouhé době nemá žádnou stranu, která by se charedim zastávala, takže přicházejí změny. A bouřit se proti změně je prostě lidské.

Malý vtípek na závěr: Jak v Jeruzalémě poznáte, že prší? Na náměstí před Knessetem není žádný protest. Asi už je zbytečné dodávat, že od mého příjezdu pršelo jen pětkrát.

Věkové hranice

Začala mi škola. Spolu se sníženým objemem volného času a zvýšenou hladinou stresu (a se zvýšením výdajů za studijní materiály) přináší tato skutečnost i další důsledky. Tak třeba jsem si uvědomila, jak strašně moc jsem mladá. Jak jsem na to přišla? Počítejte se mnou…

Pár slov na úvod – jako klasický gymplák jsem odmaturovala v devatenácti a hned zkusila štěstí na univerzitě. Bez úhony jsem přežila tři roky a udělala jsem si bakalářský titul (to už není tak typické, ale ani nijak výjimečné). Teď, ve druhém semestru magisterského studia a ve 23 letech, jsem odjela na studijní „výlet“ do Izraele. Zatím nuda, že? Jenže když se projdete po zdejším univerzitním kampusu a poptáte se studentů na jejich věk, odpověď podobnou té mojí dostanete opravdu zřídkakdy. Spíš náhodou.

Asi od Američanek, které sem přijely vysát bankovní konta svých rodičů a urazit pár piv. A zatáhnout první přednášku. Teď jim tedy z globálního hlediska docela jistě křivdím, na druhou stranu ale také poměrně lichotím tomu dvoučlennému vzorku, který jsem měla tu čest potkat.

Ale zpět k Izraelcům. Trochu jsem zapátrala, abych zjistila, jak je to možné, že tu lidé úplně běžně nastupují na univerzitu třeba ve 25. Nebo později. Takže se podívejme na životní milníky (zatím) malého Samuela Průměrného Cohena:

  • Samuel nastoupí na základní školu v 6 letech. A zůstane tam 9 let, tedy do 15. Zatím pohoda.
  • Všechno pokračuje hladce a Samuel odmaturuje o 3 roky později, tedy v 18. Ještě o rok dřív dřív než my. Pak přijde zrada.
  • Vojenská služba se týká všech bez rozdílů (tedy prakticky ne, ale vlastně ano. Všichni jsou si rovni, ale Arabové a ultra-ortodoxní židé mají jisté speciální podmínky). Pro Samuela je povinná na 3 roky. Jeho sestřička Ráchel se mu pošklebuje – ona má službu povinnou „jen“ 2 roky. Ti nejschopnější ovšem zůstávají v armádě déle, důstojnické pozice jsou dobře placené a vůbec – je to přece čest sloužit vlasti.

Samuela to ale v armádě moc nebavilo, a tak odešel hned ve 21 letech. A je na čase jít studovat na univerzitu, jupí! Ehm, ne. Ještě je potřeba vyřídit pár věcí. Tak třeba sehnat peníze na školné – na univerzitách se platí 12 000 šekelů za semestr (což je okouzlujících 72 000 Kč. Taky vám padá čelist?), ty přece nespadnou z nebe! Takže si milý Samuel už-civil zřejmě musí najít nějakou práci. A proč se omezovat na Izrael, když je ve světě tolik zajímavých (a levných) míst k životu? Poznat svět a získat zkušenosti je super, takže se Samuel ve světě trochu zdržel. Teď je mu 25, má našetřeno pár korunek a podanou přihlášku na univerzitu. Má štěstí a je přijat. Za 3 roky si udělá bakaláře a s další dávkou štěstí se dostane na MBA program. Ten se dá dostudovat třeba za 2 roky, jenže Samuel pracuje na plný úvazek a taky má kamaráda se skvělým nápadem na byznys, který potřebuje člověka přesně jako Samuel na komunikaci s klienty, a tak Samuel pracuje a pracuje a škola se mu protahuje. Teď studuje MBA už 6. semestrem a končit bude asi za rok. Protože už je mu ale přes 30, platí nižší školné, takže mu to ani tolik nevadí.

Jo a mimochodem, ve středu večer potkal Samuel na přednášce nějakou cizinku a dohodli se, že spolu budou pracovat na týmových projektech. Jen mu přijde nějaká mladá, vždyť je jí teprve 23! Co vůbec dělají taková děcka na magisterských programech?

Jako bonus přikládám doplňující otázky pro všechny matematické mozky:

  • Když všechno půjde podle plánu, v kolika letech Samuel dostuduje?
  • Kdy bude moci Samuel založit rodinu, když teď nemá žádnou přítelkyni?
  • Jaká je pravděpodobnost, že si Samuel pořídí svůj vlastní dům před padesátkou?

Odpovědi bohužel neznám, stejně jako neznám Samuela Průměrného Cohena. Takže zapojte fantazii, zapněte Excel, počítejte a těšte se na další příspěvek. Zase za pár dnů se ode mě dozvíte, jak by vypadal náš příběh, kdyby byl Samuel P. Cohen ultra-ortodoxní.